Den první
Po malých přípravách jsme konečně 26. července 1997 vyrazili. Výprava se sešla na hlavním nádraží ČD v Plzni v tomto složení:
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Lerby (vedoucí cestovní kanceláře) |
Max | Pája | Viki | Jeník | Martin | Helenka |
Původně nás sice mělo jet více, ale Medvěd a Ivanka onemocněli a Doktor neměl v sobotu čas. Ale všichni slíbili, že se přijedou podívat. S Doktorem jsme se domluvili na neděli, Medvěd a Ivanka měli přijet ještě s dalšími ve čtvrtek.
Začátek cesty vypadal velmi zajímavě. Dráhy nás nepříjemně překvapily. Rychlík do Chomutova se skládal pouze ze dvou vozů, žádný hitlák. Nastěstí jsme se nezalekli a šest velocipedů jsme nacpali na plošinku a jeden do uličky mezi sedadla.
V Chomutově jsme celkem v pohodě přestoupili do rychlíku do Liberce. Cesta byla dlouhá. Byla ovšem zpříjemněna několika událostmi. Pohled na Chánov (romská čtvrť v Mostě) kdekoho uchvátil. Zvláště průhledy zkrz paneláky. V Děčíně bylo 5 minut čas, tak Pája, Helča a Max vyrazili ke kiosku nakoupit občerstvení. Ještě nebyli na řadě a už už se výpravčí připravoval zvednout plácačku. Ještě že jsme jej upozornili, že máme venku Páju. Průvodčí v pohodě reagoval: "Jestli kupuje pivo, tak klidně počkám." To ovšem netušil, že Pája kupoval tyčinky a kávu pro Helenku. Při sprintu přes nástupiště (ano Pája běžel) si Pája ještě stačil opařit ruku.
Do Liberce jsme dorazili ve 13:09 po sedmi (ano 7) hodinách jízdy vlakem. Ovšem žádnou únavu jsme si nepřipouštěli. Vždyť nás čekala první horská prémie, Ještěd (1012 m.n.m.). Přivázali jsme bágly ma kola a vyjeli ven z města. Ještě ve městě jsme se ale zastavili na oběd. V takové nevábné hospě jsme si dali grilovaná kuřátka. Seděli jsme na terase, cpali se kuřaty a bavili se pohledem na malého psa - nešiku. Nějak se nemohl dostat k feně, byla o trochu větší a vůbec o něj neměla zájem. Viki se nabízel, že mu ukáže, jak se to má dělat.
Podél tramvajové linky č.3 jsme se pomalu sunuli do kopce. Cíl jsme naštěstí neviděli, Ještěd byl zahalen v mracích a mlze. Kolem dolní stanice lanovky jsme serpentinami vyšplhali do Tetřevího sedla. I když tam byl pěkný kiosek, pokračovali jsme dál nahoru. Teď už jsme věděli kam, neboť na chvilku se mraky protrhly a my jsme zahlédli špičku Ještědu. Minuli jsme skálolezce a pořád tvrdě šlapali do pedálů. Najednou se na silnici začala objevovat čísla 500, 200, 100 ... Už jsme si mysleli, že jsme nahoře. Omyl. Byly to vzdálenosti na Ještědku. Tam jsme na sebe počkali a oblékli na sebe větrové bundy, protože bylo dost chladno. Posledních 700 metrů na Ještěd bylo strašných. Pedály už se nechtěly točit ani na nejlehčí převod (na lanovku). Průjezd pod restaurací taky kdekoho zmátnul, bylo třeba šlapat ještě jednu zatáčku. Ale nakonec jsme se všichni vyšplhali až nahoru. Slušný výkon, 12 km s převýšením 600m. Po vrcholové fotografii jsme hned jeli dolů, protože nahoře byla zima, silný vítr a mlha. Celý vrchol byl zahalen v mracích, takže žádný výhled. Až pod Ještědkou byl pěkný výhled na Liberec.
Dole na Tetřevím sedle jsme byli hned. Sedli jsme si ke kiosku, dali pivečko, opekli buřtíky. Mírně jsme tam zakalili, přečkali půlhodinovou přeháňku a pokračovali dál z kopce. Sjeli jsme do Křížan, kde jsme objevili super hospodu. Měli tam bowling a kulečníky za 10 Kč/h. Zakalili jsme a skvěle jsme si zahráli. Taky tam vznikla vodková aféra (Lerby - Viki). V noci jsme se za deště přesunuli do staré stodoly, kde jsme nocovali.
