Den první
Hromadný přesun z Havlíčkovky začal chvíli po sedmé hodině ráno. Robertovi se v pátek večer nechtělo balit, a tak bral s sebou na výpravu auto. Nikomu se ráno nechtělo dávat bagáž na kola, že se všechna odveze Škeblí. No, když Lerby s Robertem stáli u téměř plné Škeble a stále zbývalo asi tysyč báglů a dvě kytary, téměř propadali depresi. Nakonec se však všechna bagáž do bubliny naskládala, Lerby vzal obě kytary na sebe na přední sedadlo a jelo se na nádraží. Robert si při couvání trochu stěžoval, že nevidí vůbec dozadu, ale od čeho jsou vnější zrcátka. A tak vycouval jako s náklaďákem.
Na nádraží jsme naskládali kola do vagonu, zakoupili pivo a nastoupili do vlaku. Lerby s Robertem jeli autem přímo do Nýrska.
Při příjezdu do Nýrska již čekala kompletní servisní skupina - Máří s Blaženou a Lerby se Škeblí. Rozložili jsme bagáž do obou vozů a udělali společnou fotografii, abychom mohli spočítat odpadlíky. Všichni si všimli, že Redy stihl za tu malou chvíli vykouřit asi 4 cigarety. Varovali jsme ho: "Nekuř tolik, budeš litovat!"
Kříža měl na kole nové nášlapné pedály a tak je Pája chtěl vyzkoušet. Celkem v pohodě do nich nastoupil, ale nějak se z nich nemohl dostat. Jen díky Jardovi II se mezi nás nevyskládal. Vyrazili jsme nakoupit do blízkého krmu a posilnili jsme se před náročnou etapou. Nebylo by to KP, kdyby se hned nezačali dít podivuhodné věci. Max jen na chvilku opustil svůj košík s nákupem z dohledu, a pak už se jenom divil, co všechno si to kupuje. Zmrzlou kachnu, špenát, dámské hygienické potřeby, atd... Dlouho pak jezdil po obchodu a vyptával se, kde že dané zboží mají, aby jej mohl vrátit.
Pak jsme nastoupili do pedálů a vyjeli směrem na Svatou Kateřinu. Cesta do Kateřiny byla dle vedoucího pohodová, mírně do kopce, přesto se již některým začali radostí krabatět tváře. Těsně před hraničním přechodem jsme si dali pivo B12 lahvové, výtečně vychlazené. Nedali si tito členové: Chlumáč, Kříža, Robert, Max. Po zmateném přejezdu hranic v protisměru (ještě že nám pomohl udatný český celník) jsme zatočili doleva na cyklostezku. Tam teprve začali ty pořádné kopce. Viki-child se v potu tváře ptá: "Kdože je ten Lerby?" Redy lituje, že kdy kouřil. Cesta nebyla nejlepší a tak si pánové se silničními bicykly pořádně zapíchali. Než jsme dojeli Na Stateček lepil Doktor pětkrát, Martin dvakrát a Pája jednou. Také proto čekali Máří a Lerby Na Statečku téměř dvě hodiny. Šli pěšky z Hamrů a mířili jako všichni ostatní na Ostrý. Několik členů mělo první (a poslední) rozhovor s místními strážníky. Jeli na kolech přes jasně vyznačený zákaz. Ale četníků se nelekli a ukecali je. Po výstupu na vrchol Ostrého, Grosser Osser (1293 m.n.m) jsme si museli dát pivo. Měli tam Osser Bier, normálně nepitelný, ale za ty prachy lepší něco než nic. Tuze se nám zalíbil stůl, který je proražen hraničním kamenem. Tedy polovina výpravy pila spořádaně na německé straně, ostatní museli pivo pašovat do Čech.
Po sestupu zpět Na Stateček pokračoval peloton po cyklostezce dál kolem Černého jezera na Špičácké sedlo. Cestou jsme se podívali na vodopád v Bílé strži. Na jezeře a vodopádu nebylo vůbec nic zajímavého (k pití). Zato na sedle Jeníkův vytříbený sluch zaslechl ono známé "pojď pojď pojď pojď" z klasického kompresoru tamní hospůdky. Několik G10 zasyčelo, jenže servírka chtěla pořád zavírat a neobměkčila ji ani objednávka posledních třiceti kousků.
Lerby a Máří sestoupili do Hamrů a v servisních vozech se přesunuli do Železné Rudy. Měli za úkol najít rozumnou hospodu a hlavně místo na přespání. Po chvíli dorazil i peloton. Na nádraží nám poradili restauraci Okula. Dojeli jsme tedy k Okulovi a tam nám nabídli přespání na rampě přímo u hospody a také pod přístřeškem u lyžařského vleku Samoty. V Okule jsme si dali dobrou večeři, i když obsluha byla velice zvláštní. Ten, kdo si vypočítavě objednal hotovku s tím, že ji dostane brzo, byl nepříjemně překvapen. Nejdříve nosili minutky, pak teprve hotovky a nakonec Okulovo specialitu. Tu si objednal Jarda a málem se nedočkal. Holt je málo trpaslíků a špatně se chytají. Taky tady dobře zaperlil Pája. Uchopil téměř prázdý půlitr, koukal do něj a povídal: "Hele, moucha ... a umí plavat." A po chvíli pronesl: "Co s tím ?"
Po chvíli hledání jsme nalezli vlek Samoty a uložili jsme se k spánku. Ještě jsme však s sebou měli láhev Fernetu a tak jsme si zasíťovali v Token Drinku. Stanice se postupně odpojovali a měli stále delší a delší odezvy až jsme nakonec všichni usnuli.
Druhá polovina vesele kalila v Okule dál a když jim odmítli dávat další pivo (vyprahlá Maří po celodenním ježdění v autě skousla pět Velvetů snad i se sklem) a oblíbená kulatina už přestala chutit, šli se v klidu uložit pod stříšku Okuly. Viky-child už dávno zaslouženě pochrupoval na lavici v hospě. Jen Viky, Redy a Thomas šli ještě vyzkoušet místní rockový klub Brko. Ale byli podezřele brzo zpět. Prý se jim tam moc nelíbilo, ale není všem dnům konec.
Tak dobrou!
