Den sedmý
Vstali jsme v 8:30, dokonce i jezevci Viki a Jarda II. Počasí nám přálo, a tak jsme vyrazili na kola. Po včerejším odpočinku už jsme se těšili na nové zážitky.
Začínáme sjezdem do Rejštejna. Po snídani před krmem (u mnoha lidí klasika - kyselé mléko, rohlíček, sýr, salámek) jsme sjeli k Paštěckému mostu. Tam nás dojel Přemek. Dojel nás snadno, protože nastal dnes první defekt. Max urval na svým horáči brzdu. Ještě že má s sebou svoji CSRD 16 (Cestovní Skládací a Rozkládací Dílna) a všechno opravil. Někteří přestávku uvítali a zatím se prospali. Lerby s Máří se vydali nahoru pěšky, když auta nechali u mostu, což se později ukázalo být nešťastným. Vyjeli jsme nahoru na Paště (ani tato cesta nebyla příliš vhodná pro silniční kola - kamínky, travička a mokrý terén dělal s cyklisty své) a kochali jsme se krásnými výhledy do kaňonu Křemelné. Ještě před tímto výhledem jsme si užili pohled na Křížu, který přetrhl řetěz a pak ho spravoval. Jen nás trochu mrzelo, že místo toho aby se vztekal, si liboval, jak má silné nohy. Pája, který si zatím hověl v mechu s lehkým úšklebkem pronesl: "Táák ... a dneska se konečně serou horáče!" Pak jsme dojeli do Stodůlek a sjeli dolů k řece. Bohužel foukal protivítr a tak makáči na horských kolech svištěli dolů "jen" 78 km/h. U řeky jsme měli dost času, protože Přemek se nahoře trochu zakecal. Kdo ho zná, ví, co takové zakecání obnáší. Když to všechno zařídil, sjel k nám dolů a chtěl nám to také všechno znovu vypovědět.
Po výjezdu do Velkého Boru jsme přes Mosau najeli na stezku podél Vchynicko-Tetovského plavebního kanálu. I zde byly pěkné výhledy na kopce a Přemek je pěkně všechny vyjmenoval. Kolem kanálu se nám také velmi líbilo zejména proto, že to bylo všechno po rovině. U Frühaufů Přemek zařídil otevření hospody, takže bylo i pivečko. Když jsme se vrátili ke kolům, Viki stál na prázdným. Tedy už třetí horáč s defektem. Nafoukal a rozhodl se, že lepit bude až v Modravě v klidu v hospodě - ne někde ve stresu na stezce.
Máří a Lerby zatím měli na programu projít Povydří. Na cestě podél Vydry se kochali pohledy na zpěněnou řeku a velké balvany.
Do Modravy jsme dojeli přes Rokytu. Skvěle jsme se najedli v penzionu Arnika. Viki seděl venku pod slunečníkem s Jardou II. Ještě s nimi byli u stolu mladí manželé s ještě mladším dítkem. Jaké bylo jejich zděšení, když se přihnal Jarda, odhrnul slunečník a sytým hlasem zapěl: "Pojď se mnou, ty moje poupě...". Zasedl nekompromisně na lavičku a vypadalo to, že snad chce ochutnávat banán, který tam měli připravený pro pavouka. Ten se rozeřval a nebyl k uklidnění. Manželům nezbylo nic jiného, než se sebrat a odejít. A místa bylo dost. Jen z povzdálí bylo slyšet, jak tatínek hudruje - ale jenom pod vousy.
Výpravu čekal výjezd na Oblík (1225 m.n.m.). Přes Rybárnu jsme dojeli na Tříjezerní slať. Byly tam k vidění nádherné masožravé rosnatky. Tak jsme je nakrmili hmyzem a pokračovali dál. Vrchol Oblíku byl dobyt i s koly. Pravda, poslední úseky jeli jen kola horská - ostatní potupně nesli kola na zádech nebo tlačili. Kříža si roztrhl triko a odřel rameno. Na vrcholu byl hezký výhled. Přemek jako správný pedagog nás vyzkoušel, zda jsme udrželi alespoň některé názvy kopců a vesnic a údolí a potoků a strání a měst a rozhleden a hradů a... Pak jsme sjeli na Javoří Pilu a přes Modravu a Filipovu Huť dojeli na Horskou Kvildu. Cestou jsme viděli velmi podivné krávy. Bylo to nějaké skotské plemeno se srstí a velkýma rohama. Jarda II píchnul horské kolo. Počkali jsme na něj až v místní hospodě, kde jsme se i přes protesty a nevoli hostinského občerstvili. Přemek to s ním nakonec parádně zaválel, takže všechno bylo OK. Závěrečný sjezd do Svojší si všichni vychutnali.
I když byla na večer zase domluvená hospoda na Čeňkově Pile, opět jsme kalili ve Svojších. Z dnešní etapy jsme totiž přijeli dost pozdě a nikomu už se nechtělo hrabat do hospody. Kromě toho nás čekal veliký kotel s báječným rizotem, který Máří připravila. Přijel za námi Aleš a hned jel do Rejštejna do srubu pro pitivo. Uvidíme, jak to dneska dopadne.
