Den osmý
Ráno jsme se ve Svojších sbalili a poděkovali Petrovi za azyl. Trochu nás mrzelo, že parta lidí, která tam za majiteli přijela, zatím vůbec nebyla puštěna ke slovu a bohužel v podstatě ani do hlavní místnosti. Byli chudáci zavření v takové malé komůrce a zřejmě trpěli a čekali až odjedeme. Jo, to už je takovej tvrdej život. Po přípravách k odjezdu jsme se rozloučili také s Vikim a Jardou II. Se slovy "Musím si vzít dovolenou, abych se z téhle dovolené vylízal!" odjeli. To je ale známá věc, že s KP se vždy jedná o "dovolenou na zohavenou". Zbylí cyklisti si namíchali fernet s tonikem do cykloláhve, aby měli veselou etapu. Dnes se bude jezdit jenom jedním autem, pro ostatní se vrátíme na konci etapy. Jednoznačně byla vybrána Alešova Vectra. Jednak Opla snadno opláchneš, druhak má klimatizaci a kaslík na palubce funguje jako lednice. A to rozhodlo. Bohužel se do něj vejdou jenom tři lahváče, ale je to lepší než drátem do oka.
Po náročném výjezdu na Zhůří (vzpoměli jsme si na Lerbyho slova - "Co vy, na kolech, vy dáte 2-3 kiláčky a jste v pohodě. Ale co já v autě?!" - nejsmutnější na tom bylo to, že to myslel vážně) jsme si prohlédli Jezerní slať. Byla tam hezká rozlehlá rozhledna - říkali jsme si "tady by se to ale prima spalo". Pak se kdosi podíval na přehled teplot a tam zjistil, že loni v červenci tady 18 nocí mrzlo. Tak jsme názor přehodnotili.
Peloton se sešel s Lerbym, Máří a Doktorem v Kvildě. Doktor totiž dnes nemohl pokračovat na kole, neboť měl tři prasklé dráty. Stejně ho všichni podezříváme, že už nemůže a tak v noci dráty přestříhal stípačkama. Obědvali jsme v Kvildě U Krále Šumavy. Usadili jsme se ve vinárně. Nejdříve se nám tam moc nelíbilo, protože měli pouze lahváče. Potom však Kříža dokázal získat točené pivo z hospody pod vinárnou a již bylo lépe. Jeník si mezitím dával taškáče z auta, byly pěkně vychlazené klimatizací.
Po obědě jsme opět umíchali fernet s tonikem a vyjeli na Bučinu. Na Bučině jsme na chviličku spočinuli v místním magacínu. Za námi byli pověšené mapy, takže každý dychtivý turista se na ně musel dívat přes nás. Připadali jsme si tak trochu jako v ZOO, bohužel na špatné straně klece. Pak jsme pokračovali dál. Kamila se nám téměř ztratila. Už se vypravovalo záchranné komando, když se objevila v zatáčce. Na Knížecích Pláních fernet došel a tak byla prázdná láhev pohřbena se všemi poctami na místním hřbitově. Ostatky jsme však odvezli až do nejbliššího koše.
Servisní vůz již čekal v Borové Ladě. Doktor s Máří už byli mírně občerstveni, neboť celou cestu autem sosali pivečko. I na Chalupské slati. V Borové Ladě jsme se opět občerstvili a řekli si pár vtipů. Rozděleni jsme byli ke dvěma stolům, přičemž jeden se začal občerstvovat mnohem rychleji. Bylo potřeba to rychle utnout, nebo by bylo zle. Dopadlo to dobře a tak jsme se podívali na Chalupskou slať. Cestou tam Kříža byl upaden Jardou z povalového chodníčku do zakázaných prostor. Uprostře slatě bylo krásné jezírko s kachnami. Krásně svítilo slunce a bylo tam jako u moře.
Následoval už jen dlouhý sjezd do Stach. Byl tak dlouhý, že někteří (Jarda, Kříža, Aleš) trpěli nedostatkem tekutin a museli se zastavit na jedno velmi rychlé. Kde to bylo, to nikdo neví, víme jen to, že se hospoda jmenovala U potoka. Asi 2 km před Stachami píchnul Honza. Zatímco již vyškolený tým odborníků měnil duši (jediný srovnatelný je v depu u McLaren na F1), Aleš si ustlal přímo na krajnici vozovky. Vypadal, jako by byl po nehodě uložen do stabilizované polohy.
Pak jsme konečně dojeli do Stach. Nemohli jsme najít hospodu, kterou Lerby vybral. Asi to bylo tím, že je přímo na návsi a my stáli téměř vedle ní. Nicméně prohlédli jsme si hřiby, které tam pěstují a vraceli se k hospodě. Pája hodil tak neskutečnou tlamu z kola, že se to ani nedá popisovat. Smáli jsme se jako pominutí dlouhé minuty. Zasedli jsme do hospody U Radnice. Po večeři a prudké bouřce odjeli Lerby, Aleš a Honza pro zbylé dva vozy zpět do Svojší.
Po návratu již na Lerbyho čekala tradiční odměna. Členové výpravy mu každý zvlášť "děkovali" panákem za krásnou dovolenou. Lerby měl co dělat, aby to uřídil. Max dokonce přemluvil místní děvčata, aby Lerbyho také pozvali na panáky. Jeník se zamiloval do Aničky, která nosila pivo. Říkal jí buď vílo, nebo hroší matko. Podle toho jestli mu nesla pivo nebo ne. Zábava byla vynikající. Jeník a Maří si zapůjčili sombrera a ostatní kalili a čekali, co se stane s Lerbym. Je třeba podotknout, že se držel statečně. Ale nakonec byl samozřejmě unavený a ještě unavenější až byl nejunavenější na celém světě.
Aleš se snažil hodnotit situaci a pronesl: "Dal som si pivo, pivo, pivo, rum, vodku, bravčové, mrkvový šalátik a becherovku na esenciju. A včil som bol taký ožratý, že keď som sa vrátil domov, nikto nič nepoznal."
Zakali jsme významně. Při odchodu z hospody byl Lerby naložen do auta, kde se probral a začal řídit noční přesun. Několik členů výpravy šlo ještě kalit na místní diskotéku.
Spali jsme na autobusovém nádraží ve Staších, přímo na zastávkách. Rozložili jsme se kolem basy piv, flašky fernetu a krabice vína, ale stejně jsme brzo usnuli.
